Dost možná si ještě vzpomenete na písničku Ivana Mládka Už je to tady. „Celej život snažil jsem se začít v něčem podnikat…“ A takových nás tenkrát krátce po revoluci zvané sametová bylo! Všichni jsme si představovali, jak začneme svojí prací vydělávat namísto tabulkových platů od státu skutečně velké peníze, a ani nás v té době nějak netrápilo, že za to budeme muset začít opravdu pracovat, což předtím často nejednou nebylo v této zemi zvykem.
Takových nás bylo, kdo jsme chtěli podnikat! Bylo to nové, neznámé, lákající a dosud netušené možnosti nabízející. Třeba ta představa, že budeme svými vlastními pány, že nám do našeho díla nebude nikdo shora kecat, že se realizujeme v oboru, ve kterém chceme, a ne v tom, jenž nám byl předurčen vzděláním, jehož se nám dostalo, případně konexemi.
Chtěli jsme podnikat. Mnozí. Ovšem uběhly dvě desítky let a všechno je najednou do jisté míry jinak. Optimismus často vyprchal a my najednou nejednou vidíme, jak .
I kdy se prý u nás počet malých a středních firem v posledních deseti letech skoro zdvojnásobil, je u nás jen vcelku málo těch, kdo se soukromničení věnují, takových je v naší zemi relativně méně než v jiných evropských zemích.
Konec devadesátých let a později hospodářská krize se na podnikání u nás neblaze podepsaly, a pokud tak dnes někdo soukromě podniká v malém, jsou to hlavně provozovatelé restauračních zařízení, minipivovarů, pekáren, kaváren a cukráren. Podniká se hlavně v oborech týkajících se potravin; logicky, protože jíst se musí, jíst se bude vždycky a tak se spíše najdou odběratelé ochotní za to či ono zaplatit.
Drobnému podnikání se ale daří především tam, kde koncentrovaně žije velké množství lidí, tedy ve velkých městech a oblastech hojně navštěvovaných turisty, zatímco na venkově nejednou zmírá byznys na úbytě. Protože tam je pro podnikatele daleko těžší si zajistit odbyt a uživit se.
Podle dva roky starých údajů prý u nás máme hodně přes milion malých firem maximálně s padesátkou zaměstnanců, ovšem tyto jsou dost nerovnoměrně rozložené. Středočeši se třeba mají, ti mají podnikatelů nabízejících své služby dost a kvůli tomu nakoupí nejen pohodlně, ale díky vzájemné konkurenci i levněji, zatímco jinde se najde třeba nanejvýš tak jeden jediný místní obchůdek s daleko vyššími cenami. Ve městech lze hravě sehnat jakoukoliv službu, jen o nemnoho kilometrů dál na venkově je totéž nejednou ryzí utopií.
Leckde dnes (nebo dodnes?) chybí dopravní spojení, někde se nedaří ani zásobování potravinami. A to vede nejednou k vylidňování některých oblastí naší země. Když tam přece nic není, co by tam lidé dělali, že?
Když to tam nijak extra „nesype“, rázem mnozí z místních zapomínají na ona Mládkova slova. Už si nevzpomínají na to „už je to tady, nemusím už zdrhnout, už se můžu u nás doma do něčeho vrhnout“.